Titbit na cestách
Již nějakou dobu jsem tušil, že existuje (resp. nyní už zase neexistuje, protože uprostřed léta ji zavřeli) restaurace elBulli, kde kulinářský alchymista Ferrán Adria kombinoval chemické a gastronomické postupy a dosahoval úžasných chuťových zážitků a překvapení. Znám osobně jen jednoho člověka, co tam byl, a řadu dalších zprostředkovaně a všichni byli nadšeni uměním tohoto šéfkuchaře. Tušil jsem, že tato restaurace je nejlepší na světě a že je téměř nemožné se tam dostat. O to více jsem byl překvapen, když mi na jaře Lukáš sdělil, že nejlepší restaurací už není elBulli, ale noma někde v Dánsku. Tehdy poprvé jsem si nalistoval na žebříček nejlepších restaurací a zjistil, že už je nejlepší druhým rokem a elBulli drží druhou příčku. Tehdy poprvé mě napadlo, že zkusím jít na web této restaurace, kouknout na menu, její ceny a nakonec zkusit rezervaci. To se mi nepovedlo ani na poprvé (v určený den jdete v 10 hodin na jejich web a klikáte tak dlouho až se Vám povede dostat do rezervačního formuláře a buď už je plno – cca po hodině, nebo máte štěstí a můžete rezervovat za 3 měsíce nějaké místo), ani na podruhé, ale do třetice všeho dobrého jsem uspěl a v červenci rezervoval návštěvu na konec října.
Do restaurace jsme nejeli nijak zvlášť vybaveni informacemi o tom, co nás čeká. Lukáš už tehdy poprvé řekl, že noma má ten titul za návrat k základním a regionálním surovinám a tradičním postupům (na rozdíl od alchymie mistra Ferrána). Kuchař z mé oblíbené plzeňské restaurace Budino nám sdělil, že to je restaurace, kde hodně pracují s květy a to už je fakt skoro vše, co jsme tušili, protože z menu na webu jsme toho moc nevykoumali. Do Kodaně jsme se čtyři vydali autem se zastávkou na exkurzi v jednom potravinářském závodě v Hamburku a Bremenhavenu a další tři za námi přiletěli. A nastal dlouho očekávaný večer, dne 27. října, kdy po půlhodinové procházce se blížíme na kraj mola v zapadlé části Kodaně a vidíme nenápadnou restauraci v bloku bytového (možná kancelářského) domu, která má skromně svůj název nad vchodem a kolem pár hořících loučí. A ještě než vstoupíme dovnitř, vám přetlumočím základní informace z wikipedie: noma má dvě hvězdy Michelin, šéfkuchařem je René Redzepi a název je zkratkou ze slov nordisk (nordické) a mad (jídlo).
Vybrali jsme si předem dvanáctichodové menu (alternativou je pak sedmichodové) a bylo nám doporučeno přijít již v 18:30, a tak vcházíme do restaurace mezi prvními. Ihned se nás ujala sympatická obsluha a usadila nás ke stolu. Na úvod si dáváme lahev šampaňského a je nám oznámeno, že první chod už je dávno před námi. A hned se naplňují slova plzeňského šéfkuchaře, na stole stojí dvě vázičky s větvičkami stromů a jmelím a v nich jsou vpleteny květy plněné šnekem (Nasturtium and snail) a malé větvičky chleba upečeného ze sladu a jalovce (Malt flatbread and juniper). V zápětí přichází miska s mechem, co vypadá, jako by byla vykopnutá ze severské tundry a část toho mechu je ze Švédska a je nějak usmažená a naložená v soli a k tomu jemná omáčka ze zakysané smetany (Moss and cep).
A přichází talíř plný schránek od mušlí a v něm pro každého jedna mušle skládající se ze schránky (jakási oplatka) a náplně (skutečná mušle s jakousi libečkovou remuládou). A koncert malých předkrmů nekončí, celkem je jich jedenáct a na stůl přichází ještě příjemné sušenky se směsí sýra a bylinek (Cookies and cheese), zajímavá jemná upečená prasečí kůže na tenké křupince a potřená černým rybízem (Pork skin and black currant), mě nechutnající vyuzená křepelčí vejce donesená ve velkém vejci vystlaném slámou (Pickled and smoked quails egg), nejčerstvější kreveta, co můžete mít, tj. živá ve sklenici na ledu, po vzetí do rukou čile se třepající, vyvolávající u většiny stolů zvukové efekty přítomných dam a chutnající jemně, nicméně s rušivým vlivem krunýře a hlavně tykadel (Shrimp and browned butter), velmi zajímavé sendviče z brambor, kuřecích jater a posypané malými sušenými houbičkami – trumpet mushrooms (Potato and chicken liver) a zajímavého sendviče z dvou tenkých křupavých oplatek s uzenými tresčími jikrami a bylinkami (Toast and herbs, smoked cod roe and vinegar) a úžasný květináč, ve kterém byla jedlá hlína, opět něco na bázi sladu a créme fraiche, a malé ředkve v ní zasazené (Radish, soil and grass).
Všechny předkrmy byly velmi efektní, většinou chutné, občas i velmi chutné, ale už v této fázi nám přišlo, že buď na tento zážitek nejsme zcela připraveni, nebo efekt převyšuje chuť. Resp. možná máme od nejlepší restaurace světa nereálná očekávání? Jinak abych doplnil, párujeme chody s doporučenými víny (až na dvojici, co šla od začátku na červené a vybrala Chianti) a i zde nám něco sedlo a něco méně.
Přechod k vlastnímu menu bychom, kdyby nám neřekli, možná ani nezaznamenali. Dál chodily malé chody, což by při tom množství stejně ani jinak nešlo, ale i dál jsme byli rozpačití. Např. hovězí tatarák posypaný šťavelem a s estragonovou omáčkou (Tatar and sorrel, Juniper and tarragon) u nás nenašel až tolik pochopení (a nešlo o to, že jsme ho museli jíst rukama). Naopak dvanáct měsíců v písku vysušované mrkve, následně dlouho vařené ve vývaru a podávané s lanýžem byly fantastické (Carrot and Truffels). Své zastánce, třeba i mě, si našel rybí „donut“, koule ze sladkého těsta, uvnitř lehce naložená okurka, skrz daná malá ryba a ještě jakýsi octový prášek navrch, aby vyrovnával sladkou chuť těsta. A naopak nás až tolik nenadchlo vaření (skutečně jsme si to dle instrukcí připravovali na rozžhavené pánvi sami) vajíčka s různými bylinkami, špenátem a řepkovým olejem (The hen and the egg), ale stali jsme se kuchaři v nejlepší restauraci světa :-). Velmi zajímavé bylo jablko s topinamburem v omáčce ze šťovíku a koriandru (Apple and Jerusalem artichoke, Garden sorrel and coriander). Zajímavé byly tenké plátky vysušených svatojakubských mušlí se směsí zrn a omáčky z řeřichy a k tomu ještě černá omáčka ze sépií (Dried scallops and grains, Watercress and beech nut).
Asi není potřeba naplnit výčet všech chodů, ke kterým ještě přibyly různé dezerty, např. karamel v morkové kosti byl úžasný. Chtěl jsem se jen podělit o tento zážitek, sdělit, že pro nás byl trochu rozporuplný (podobně jako kdysi návštěva v nejlepší restauraci v ČR, resp. jediné s michelinskou hvězdou, v Allegru). Kdyby to nebyla nejlepší restaurace světa, tak bychom byli nadšení pestrostí, zajímavostí některých chodů a chutí jiných (či stejných) a neřešili bychom tu část, která nás nezaujala, nebo jsme jí nerozuměli. A vlastně ji ani řešit nechci. Jsem rád, že jsme tam byli a možná za pár let zkusím navštívit restauraci znovu. Prý je to nejlepší na jaře v létě, kdy je lokálních surovin nepřeberné množství a zřejmě tam bude mnohem více těch květů. A třeba za pár let budu nadšen a připraven, ale určitě už budu vědět, co mám čekat. A jinak doporučuji, pokud budete mít cestu tímto směrem, tak zkuste sami. Není potřeba být maximalistický, stačí si dát sedmichodové menu a k tomu třeba jen jednu lahev vína a na poměry Dánska (které je fakt drahé) pak ani není noma nijak extra drahá. Jen je potřeba mít štěstí při rezervaci, ale odvážnému štěstí přeje.