Titbit na cestách
Stejně jako u nás zde najdete krásné hory, jezera a jeskyně a vůbec přírodu, historická města, hrady a zámky, termální lázně, a to vše na menším území, tedy třeba z hlavního města Ljubljany v bližším dosahu. Obyvatelé mě přijdou nám blízcí, jazykově, kulturně i lidsky. Produkují zde dobrá vína, stejně jako u nás. Avšak mají moře, není ho moc, ale třeba v Piranu, kde jsme po cestě také byli, je moc hezky. A mají skvělé jídlo.
Nejsem znalec historie a už vůbec ne slovinské, ale byť Slovinsko bylo od 16. století do 29. října 1918 v područí Habsburků (jejich samostatný stát vznikl den po našem), tak předpokládám, že skvělé jídlo je mj. v důsledku významného italského vlivu. U nás není moc známý třeba Kraški pršut, který pochází z oblasti sousedící s Itálií, nicméně má staletí trvající historii, má chráněný název původu od EU (což by jen tak nějaká kopie prosciutta nedostala) a hlavně je někdy považovaný za lepší než ten italský z důvodu ideální klimatu k jeho výrobě (horská oblast Krasu má vhodné větry, teploty a vlhkost). Ochutnal jsem a přišel mi skvělý, mj. takový šťavnatější, nicméně rád bych se do Slovinska vrátil a navštívil nějakého producenta a dozvěděl se více o jeho výrobě a hlavně zdrojové surovině – masu. Optimální klima prostě nemůže na špičkový výrobek stačit. A ještě jsem na internetu zjistil, že se k výrobě používá vyhlášená sůl z Piranu. V Piranu jsme byli na prohlídce a kromě významného italského vlivu (v architektuře hlavně benátského) jsme se dozvěděli právě o vyhlášené místní soli (700 let tradice, opět chráněný název původu, přírodní krystalizace a solných polích). Samozřejmě mám pytlík soli doma a baví mě.
A když jsme u těch surovin, tak zmíněný Piran se nachází v oblasti Istrie, kam patří celý přímořský výběžek Slovinska, dokonce kousek Itálie, ale většina Čechů zná hlavně chorvatskou část, kam se hodně jezdí k moři. Každopádně tahleta Istrie má další vyhlášenou surovinu a tou jsou lanýže. A to jsme nemohli minout. Gostilna Jakomin Kubed ve vesnici Kubed pro nás připravila nezapomenutelný zážitek. Nejen, že nás vzala na hledání lanýžů, kdy jsme za necelou hodinu s třemi psy na docela malém kousku nedaleko silnice do Gračišče našli asi deset černých lanýžů (ten první ale dle mého na nás nastražili, asi kdyby se nic nenašlo, protože byl čistý, zatímco všechny ostatní byly od bahna, přeci jen bylo v lese mokro), ale pak pro nás připravila fantastickou večeři. Jinak v oblasti měli jak lanýže bílé, tak černé. Dle sběrače jsou některá místa vhodná na bílé, jiná na černé. Každopádně my jsme hledali černé, protože se nacházejí snáze, ty bílé jsou větší loterie. No a večeře, to se špatně vypráví, to se musí zažít. Nejednalo se o nic kreativního, prostě dobré domácí těstoviny a fantastické hovězí (opět jsme u skvělých surovin) a „nekonečné“ množství lanýžů. Začali jsme výbornou houbovou a fazolovou polévkou na zahřátí a potom už přinesli 2 druhy těstovin, jednu mísu s bílým lanýžem a druhou s černým lanýžem, a když lanýže došly, tak se prostě dostrouhaly. A potom dva řezy fantastického hovězího masa a opět jeden se záplavou bílého a druhý s povodní černého houbového zlata. Za sebe musím říci, že jsem neměl lepšího bílého lanýže než v Itálii, a to na více místech, nicméně zde to pro mě byl nejlepší černý lanýž. Bohužel pár dní poté, když jsme si ho dali doma, už to nebylo ono. Nemohu ještě nezmínit, že cena z celý večer byla 50 EUR na osobu včetně vína, které jsme si sami z jejich nabídky vybírali a některá byla povedená. Prostě je potřeba se sebrat a za zážitkem si zajet a tenhle za to opravdu stojí.
Dalším zážitkem, který za to opravdu stojí je Hiša Franko v Kobaridu (to jsme už o 150 km dále u italských hranic), resp. její šéfkuchařka Ana Roš, která byla vyhlášená nejlepší kuchařkou světa za rok 2017. Dříve než zkusím napsat pár slov o tomto úžasném, nicméně do slov nepřenositelném zážitku, tak skočím ještě ke slovinským vínům. Přeci jen jsme tam byli v období svatého Martina a vinařské ochutnávky byly na každém kroku. Kamarád jezdil před narozením svých dětí do Slovinska každý rok a jejich vína si velmi vychvaloval, např. jejich rebulu (italsky ribolla). Za těch pár dní jsem měl možnost navštívit tři vinaře a ochutnat možná deset dalších, ale zážitků, z kterých bych byl vyloženě nadšený moc nebylo. O důvod navíc se opět do Slovinska podívat a ty jejich výborná vína objevit. Nicméně zaujala nás sladká Malvazija u Ražmana (to je vesnice vedle od lanýžové večeře, tedy ideální spojení při návštěvě, my jsme u nich i bydleli) a vinařství Tilia v Dobravlje. Nadšení vinaře, ale i jeho rulandské šedé a vlastně i jeho rulandské modré byly opravdu dobré. A víno hrálo i důležitou roli v Hiša Franko. Vlastně jsme tam žádné víno, které by nás fakt bavilo neochutnali, zkusili jsme několik rebul, ale možná až poslední nás nějak zaujala. Nicméně nechali jsme si dát ve skupině i párování a to nás fakt dostalo. Vína byla zvláštní, možná některá nebyla ani moc zábavná, ale výborně fungovala v kombinaci s jídlem. Domníváme se, že to musela být Ana, která vína vybírala a o důvod navíc ji za to vynést do nebes. Protože i jenom její jídlo by k tomu bylo dostačující. Večeře nás absolutně nadchla, její zajímavé kombinace s fantastickou chutí, jak jsem řekl nepopsatelné, ale třeba na ukázku, zkuste si představit kalamáry, kozí sýr, granátové jablko a brzlík, nebo takovýto dezert – zmrzlina z acidofilního mléka s petrželovým granite (polomražený dezert z vody, cukru a příchutí) a houbovým crumble (jakoby drobenkou). Tak co Vaše představivost? Raději vyrazte do Slovinska. Já se tam letos taky znovu chystám.