Titbit

Dovážíme čerstvou chuť ze všech koutů světa

Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Search in posts
Search in pages
acf-field
widgety
slider
kariera
acf-field-group
wpcf7_contact_form
Filter by Categories
Články
Recepty
Titbit na cestách

A zase nejlepší restaurace na světě, Osteria Francescana

Titbit na cestách

Vlastně už několik let se snažíme u příležitosti narozenin jet za kulinářským top zážitkem a tím posledním byla cesta do Itálie do města spojovaného hlavně s Ferrari Modena, kde se nachází nejlepší restaurace světa roku 2016.
Titbit na cestach, Osteria Francesacana

V minulosti jsem psal občasné příspěvky o zajímavých zážitcích v gastronomii a mezi nimi i náš zážitek z tehdejší nejlepší restaurace světa (dle jednoho z žebříčků) Nomy. Poslední příspěvek byl v roce 2012 a asi je to škoda, protože od té doby jsme navštívili spoustu zajímavých restaurací, vinařství a zemí. Jako příklad uvedu Arménii a Gruzii či restaurace Bareiss a Aqua s 3 hvězdami Michelina. Vlastně už několik let se snažíme u příležitosti narozenin jet za kulinářským top zážitkem a tím posledním byla cesta do Itálie do města spojovaného hlavně s Ferrari Modena, kde se nachází nejlepší restaurace světa roku 2016, Osteria Francescana. Jak jsem psal již v minulosti, největším nepřítelem většiny zážitků je očekávání. Pokud člověk nic nečeká, je nadšen, pokud má velká očekávání, bývá zklamán a v Nomě jsme měli velká očekávání a s tím spojené i určité zklamání. Nyní jsme se snažili proti tomuto obrnit a čekat méně, ale jde to?

Do Modeny přijíždíme kolem 16 hodiny, vládne zde nezvyklá zima, skoro mráz a čeká se sníh. Jsme unaveni, ale jdeme do nedalekého baru na 2 skleničky vína, nějaké drobné chuťovky a teprve potom si po dlouhé cestě odpočinout. A pak je tu 20 hodina, přicházíme k celkem nenápadné restauraci, kde Vás několik malých pozlacených desek informuje, že jsme na místě.

Jsme uvedeni malou armádou číšníků do místnosti o 5 stolech, kde sedí skupinka asi z Japonska, skupina téměř jistě z USA (měli jsme obavy, jak se obléci, ale fakt jsme nemuseli) a další 2 páry. A začíná obvyklý koloběh výběru vody, studování menu a vinné karty, výběr vína se someliérem, a hlavně výběr degustačního menu. V nabídce je 10ti chodové menu „Festina Lente“, kde jsou prý „signature dishes“, tedy jakési reprezentativní chody této restaurace a její historie. Dále pak 12ti chodové menu, které je o málo dražší a má být uzpůsobeno aktuální sezóně (prý se mění cca 3x za rok) a nazývá se „Tutto“, nicméně všechno v něm samozřejmě není. Je to hned hlavolam, protože sezónní menu je určité zaklínadlo pro výběr, ale stejně tak výběr “nejúspěšnějších“ chodů. Nakonec je naše váhání uspokojeno s tím, že jdeme do „Tutto“ s příslibem, že záměnou některých chodů budeme skutečně mít všechno, co se musí ochutnat. Bohužel naše obvyklá metoda, že si jeden dá jedno menu a druhý ho doplní z lístku o pár chodů nebo si dá druhé menu nebylo povoleno. Tedy, jestli jsme ochutnali vše významné nevím, ale určitě to byl zážitek, který stál zato a z toho mála, co jsme měli nastudováno, nás neminul ani rozbitý dezert, ani slavné sugo dle Massima Bottury , což je jméno kuchaře, který za touto restaurací stojí. Bohužel tento král italských kuchařů nebyl osobně přítomen, tedy nemohli jsme ho potkat. Ale třeba to doženeme, až bude opět v Praze.

Vlastně nechci psát o všech chodech, samotného mě to vždy zajímalo spíše ochutnat než o něčem číst, navíc chuť je tak individuální, z mého pohledu špatně popsatelná, tudíž svým popisem zavádějící a receptury v takto vysoké gastronomii jsou často neodhalitelné. Rovněž v průběhu večeře preferuji jíst a vychutnávat, než psát a fotit, i když něco jsem si napsal a něco vyfotil. A samozřejmě s přibývajícím vínem se ambice něco psát vytrácí úplně. Nicméně několik chodů zmínit musím, protože prostě byly fantastické. Přeskočím amouse bouche, které nás příjemně naladili, ale na zadek neposadili. A hned potom přichází na stůl insalata di mare, několik malých salátových listů (zřejmě little gem), proložených variací mořských plodů, jemnými bylinkami a jemnými chipsy s chutí moře (např. sépiový), nicméně celý salát je uragán chutí a důkaz, že tady to fakt umí. Jemný, ale zajímavě dochucený mořský jazyk posypaný papírem z mořské vody si dovolím přeskočit a přichází chod, který nazývají „Burnt“. V minulosti to prý byly na menu dva chody, které jsou dnes spojeny do jednoho, Ten sestává ze silného vynikajícího vývaru z mořského sumce (to si chceme zkusit doma připravit) a jakéhosi rybího koláčku z čerstvých i vařených ryb. Tento chod mě tak zaujal, že jsem poprvé selhal jako fotograf. Úhoře s dvěma druhy omáček si opět dovolím přeskočit a k pěti druhům parmezánu v různých úpravách a v různém stáří mohu jen říci, že to bylo velice zajímavé. Ale pak opět přišel chod, který jsem nebyl schopen vyfotit, nějak jsem se u něj zapomněl. Ravioly plněné masem různých lovených zvířat (číšník tvrdil, že ptáci, ale v názvu chodu je i zajíc), šneci, byliny a dva druhy omáček – vývar z těch lovených zvířat (prý s foie gras, čokoládou a kdoví s čím dalším) a jakási burgundská omáčka z petržele, česneku, másla. To vše posypané velmi chutným a křupavým salátkem. A tohle nás opravdu na zadek posadilo.

Titbit na cestach - Osteria FrancescanaPak jsem konečně ochutnal to slavné ragů a moc mě chutnalo, nicméně Massimo Bottura se snažil simulovat v tomto chodu tu křupavou připečenou část lasagní a tuhle simulaci jsem úplně nepobral. Možná jsem se příliš soustředil na to ragů, které jak jsem četl nedělá z mletého masa, ale z celého kusu, který až na konci rozkrájí na malé kousíčky, aby maso bylo šťavnaté. A skutečně bylo. A opět si dovolím přeskočit osvěžující vývar z kapouna s minitorteliny, holuba zajímavě dochuceného se skvělou masovou kuličkou z koroptve a řadu zajímavých a chutných dezertů či závěrečný popcorn z parmezánu. Nicméně jedním z dezertů byl i slavný „Oops! I dropped the lemon tart“, tedy citronový dortík, který prý v dávné době číšníkovi upadl a následně nechal Massimo Bottura rozbít všechny dezerty a od té doby je tento úžasný svěží citronový dezert servírovaný tak, jak se mi to naštěstí podařilo vyfotit.

A co závěrem? Závěrem večera jsme byli trochu přejedeni, trochu přepiti, ale spokojeni. A v dalších dnech jsme vedli nejednu diskusi, zda-li si tato restaurace zaslouží být nejlepší na světě a zda-li nám třeba v další skvělé italské restauraci Piazza Duomo nechutnalo více. Nicméně k žádným jednoznačným závěrům jsme nedošli, volit tu nejlepší restauraci bychom fakt nechtěli a asi nutno uznat to nejpodstatnější. Stálo to zato.

Máte dotaz k našemu sortimentu? zeptejte se