Okrajově a jen u některých druhů se dají konzumovat i listy, ale hlavní konzumní částí jsou květní pupeny. Velikost artyčoku je dána typem pupenu, terminální pupeny (vrcholové) dorůstají největších rozměrů, postranní jsou o poznání menší, a na bázi nejmenší, jež jsou nazývány baby artyčoky. Obyčejně dosahují velikosti kolem 5-7 cm. Baby artyčoky mohou být zbarveny buď zeleně nebo fialově. Tvar baby artyčoku je většinou oválný nebo na bázi mírně rozšířený do vejčitého tvaru. Lístky pupenu by měly přiléhat k sobě, neměl by být rozvitý a jednotlivé lístky by měly být matně lesklé, hladké a pevné. Neměly by být nijak zčernalé. Chuť baby artyčoku je příjemně nahořklá až nakyslá.

Výhodou baby artyčoku oproti obyčejným artyčokům je možnost využití téměř celého pupenu. Lístky velkých artyčoků jsou při konzumaci odstraněny a jí se pouze střední část – srdíčko, což je vlastně květní lůžko s bází okvětních lístků a krátkou dužnatou částí stonku. V případě baby artyčoku je ale možno konzumovat téměř celý pupen. Odstraňuje se pouze několik vnějších lístků. Použitím baby artyčoku se lze vyhnout dlouhé přípravě před samotným vařením, přičemž vznikne jen minimální odpad. Délka přípravy je navíc mnohonásobně kratší.Vhodnou úpravou je jak vaření v osolené vodě s olivovým olejem a citronem, tak vaření v páře, zapékání, smažení i dušení.

Artyčoky pocházejí z Afriky, odkud je do jižního Španělska přivezli Maurové, z jejichž původního názvu al’quarshuf se vyvinul název artyčoku. Poté se artyčok pěstoval a šlechtil v celém Středomoří, a tak je dnes známo kolem padesáti jeho odrůd. Na začátku své introdukce do Evropy byly mimo jiné okrasnou rostlinou. Artyčok je hojně využíván i v lékařství, a to již od doby Aristotela. Využívá se zejména k léčbě poruch trávení, při chorobách ledvin a žlučníku. Dále je účinný proti stařecké cukrovce a má také afrodiziakální účinky. Účinná látka cynarin je izolována z listů artyčoku.