Elipsovité či zakulacené, až 5 kg vážící plody, které se otevírají třemi až čtyřmi chlopněmi. Semena uspořádaná v řadách jsou obklopena šťavnatě měkkou, smetanově nažloutlou až načervenalou dužinou. Slupka je silná, zelená až zelenožlutá, u některých druhů nahnědlá, pokrytá silnými pichlavými výrůstky. Z plodů vychází pronikavý zápach, připomínající zkaženou cibuli.
Zralý durian poznáme podle charakteristického zápachu a též toho, že začíná podélně pukat. Chuť durianu je skutečně lahodná, hodně specifická, ovocně kořenitá a jemně podobná mandlím. Masitá až pudinkovitá dužina připomíná chutí zčásti vanilku a zčásti cibuli. I přes nepříjemný zápach jsou plody velmi oblíbené.

V monzunové oblasti Asie se durian používá k dochucení různých kořeněných i sladkých pochoutek včetně zmrzliny, sušenek, koktejlů a dokonce cappuccina. Konzumuje se ale hlavně samotný v syrové podobě i v různých směsích, například se solí, octem a cibulí. Je známa i jeho úprava s cibulí a chilli kořením, takto slouží jako příloha. Uvařené, upražené nebo usmažené semeno je rovněž jedlé.
Durian lze pořídit již ve vyloupaném stavu. Musí být spotřebován ihned po otevření. Lze jej konzumovat ještě před plným dozráním, kdy je dužina křehčí, pevnější a méně aromatická. U celých plodů se kvalita pozná na stopce – ta u starších plodů sesychá.

Obsahuje hodně cukru, vitaminu C, proteinů a tuků. Durian je v jihovýchodní Asii považovaný za největší ovocnou pochoutku, a je nazýván králem ovoce. Živí se jím také mnoho druhů zvířat, dokonce i masožraví tygři. Jeho zápach je však tak intenzivní, že v oblastech pěstování existuje oficiální zákaz vnášení durianu do hotelů a letadel.
Roste pouze v Asii. Původem z Indonésie, Malajsie a Bruneje, roste v oblasti tropických deštných lesů v Indonésii, jižní Indii a Thajsku. Thajská forma je méně aromatická a sladší.