Titbit na cestách
Vietnam je fakt zážitek a v tomto případě mluvím hlavně, ale nejen, o gastronomii. Vietnamská kuchyně využívá neskutečné množství bylin, zeleniny, ale i všelikých druhů masa a pro mě je skvělou ukázkou toho, jak lze do maxima využít lokální zdroje pro ukojení chuťových buněk. Někdy si nemohu odpustit určité srovnávání s nomou, kde na konceptu využití všelikých lokálních surovin, často i velmi nečekaných (lišejníky, různé byliny a dřeviny, slad), vystavěli koncept nejlepší restaurace světa (musím uznat, že v dokonalém podání), a pak jím ve Vietnamu a přijde mi, že podobný koncept je zde absolutní přirozeností (samozřejmě podání je v neskonale jiné podobě). Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na jídlo, kterému v jídelníčku ani neuměli dát anglický název, a i proto jsme si ho objednali – ošatka plná různých bylin, malých vařených krevet, jakési krevetové omáčky a rýžových papírů a prostě si dle chutí balíte byliny a krevety do papíru a máčíte v té omáčce a každé sousto je jiné, nutí vás přemýšlet, nutí vás jít druhý den na trh a na internet a zorientovat se v těch jejich bylinkách a chutná to. Když jsem u těch bylin, tak nám to určitě bude ještě chvilku trvat, ale připravíme pro vás orientační přehled, protože řadu z nich dostanete v Sapě a stojí zato zkusit.
Dnes bych se chtěl zmínit hlavně o vietnamských polévkách, kterých jsme zažili nesčetné množství. Jak se zdá, tak polévka je základem jejich stravování. Celá řada z vás už zná Pho, tedy vývar (hlavně hovězí a kuřecí) s rýžovými nudlemi a masem, který čím dál častěji můžete dostat ve vietnamských restauracích po Praze (kdo nechce jezdit do Sapy, tak třeba na náměstí Jiřího z Poděbrad nebo v Holešovické tržnici). K této polévce jsme získali řadu zajímavých poznatků. Třeba mě zaujalo, že ve Vietnamu je to snídaňové jídlo. Nicméně řada malých restaurací má v nabídce třeba jen Pho, popř. v kombinaci s ještě jedním jídlem, a vidíte lidi konzumovat tuto polévku po celý den (ještě jsem zaznamenal informaci, že na jihu, kde jsme byli výrazně více, je to snídaně a na severu celodenní jídlo, ale i na jihu mají drobné restaurace Pho celý den). Také jsme zjistili, že základní vývar se dělá za přispění koření jako je badyán, skořice a kardamom. Vývar je čirý, čehož se dosahuje tím, že se maso na začátku chvíli vaří, pak se vyndá a dá dělat do nové vody, a také tím, že kromě masa, koření a opečené cibule v tom zřejmě nic dalšího není (tedy kořenová zelenina NE). Co nás dále zaujalo, je rozdílnost polévky na severu a na jihu. Na severu polévka vznikla v začátcích minulého století po příchodu Francouzů, kteří naučili místní využívat hovězí jako zdroj jídla (do té doby to bylo tažné zvíře). Na severu tak dostanete vývar s nudlemi a kousky masa a můžete si do něj přidat chilli, limetku či smaženou cibulku. Tohle posunuli jižní Vietnamci, kteří prý přijali Pho do svého jídelníčku až v padesátých letech 19. století, o kus dál a přidávají do polévky i různé bylinky (třeba koriandr či thajskou bazalku) a klíčky. A musím říci, že pro nás to byla mnohem chutnější verze, navíc si zase můžete s polévkou hrát (ingredience vám přinesou separátně) a je na vás, co si do ní přidáte.
Pokud vás ale takovéto hraní s ingrediencemi baví, pak nesmíte vynechat hot pot. Je to vlastně opět vývar, který vám přinesou na stůl i s vařičem a se spoustou ingrediencí – nejrůznější bylinky, různá masa a různé druhy zeleniny. A vy si vaříte dle libosti tyto ingredience ve vývaru a konzumujete je a vývar se stává čím dál silnějším a chutnějším. Zkusili jsme uprostřed delty Mekongu hot pot v restauraci specializované na kozí maso. Ve vývaru byla kromě jiného koření i sušená jujuba (čínská datle), která mě moc chutnala. Mezi ingrediencemi bylo kromě masa a řady bylinek i taro (mňam), a také baluty, tj. vajíčka s kachním zárodkem, ale to jsme nedali. Našli jsme hot pot i v Sapě v restauraci dříve dlouho známe jako Little Hanoi, dnes je pojmenovaná po nových majitelích. Nenechte se odradit cenou, stojí přes 1000 Kč malá verze, protože i tak je pro 4 lidi i více. Jen počítejte, že příprava déle trvá, tedy nějaký ten závitek jako předkrm se hodí. Mj. dříve jsem znal hlavně smažené závitky, ale ve Vietnamu mě úplně nadchly závitky čerstvé, zase plné bylin, zeleniny a třeba s krevetou.
Zkusili jsme i další zajímavé polévky, třeba sladkokyselá tamarind soup, což byl vývar ze sumce s tamarindem, galadiem a vodním špenátem. Ve vývaru nám byla podávaná i kobra, ale moc nás to nezaujalo. Had de facto nemá maso, resp. je to velké množství malých kostí obalených tenkou vrstvou svaloviny, které se nedá moc oddělit a jíst, tedy de facto žvýkáte hlavně kůži hada. Měli jsme želví polévku, která byla vynikající, taková hustá a nasládlá, ale fakt dobrá. Nebo jsme měli úplnou specialitu vývar ze žraločích ploutví s vlaštovčími hnízdy. Ty musíte sníst relativně rychle, protože se v polévce rozpouštějí (vlaštovčí hnízda jsou stvořena ze slin těchto ptáků). Ingredience na tuto specialitu jsme si i přivezli a zkusili to uvařit při návštěvě Martininých rodičů a docela se nám to povedlo.
A zkusili jsme i další zajímavá jídla – smaženého škorpiona (taková křupka k pivu), maso z polní krysy (vynikající), salát z banánových květů (to nás zas tak nedostalo) a salát ze zelené papáji (ten byl výborně ochucen rybí omáčkou – ta nechybí na žádném stole a vzniká fermentací ryb naložených v soli, a to až 12 měsíců). Měli jsme nesčetně ryb a plodů moře a to jsme z jejich nabídky nezvládli zdaleka všechno (zdá se, že konzumují vše, co moře nabídne, protože jen nabídka různých mořských mušlí a šneků čítala desítky druhů od úplně miniaturních po veliké jak žlutý meloun).
Pestrost, čerstvost a chutnost vietnamské kuchyně je úžasná a všem doporučuji zemi navštívit, nebo alespoň postupně prozkoumat různá bistra a restaurace v Sapě. Sám tam teď vyrážím na oběd.